O nás

Dobrý den, jmenuji se Miroslava Kočová a žiji se svou rodinou v malé vesničce Osík nedaleko Litomyšle. Litomyšl je krásné město ve Východních Čechách. Zde na zámku (zapsaný v UNESCU) je uložené voskové srdce pro Václava Havla, které je jedním z důvodů názvu naší chovky. Moje rodina se skládá z partnera Pavla, dcery Páji a syna Šími.
A jak jsme se k chovu portíků dostali? Úplně náhodou. V roce 2017 děti dostaly od babičky žijící v Irsku štěňátko. Babička se chovu portíkům věnuje už 13 let. Byla mezi prvními chovateli v Irsku, do té doby tam toto plemeno moc neznali, odchovala 8 vrhů a rozšířila počet o neuvěřitelných 84 psů a fenek. Abych pravdu řekla, ze začátku jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ani jsem nevěděla jak Portugalský vodní pes vypadá a když jsem si ho vygooglila vůbec se mi nelíbil, ale vůbec, říkala jsem si, že tohle fakt né, to nikdy. Ten hrozný sestřih. Až do října roku 2017. To se babičce narodil vrh D. Už dříve nám štěňátko nabízela, ale my jsme doma pejska měli a nejen jednoho.Měli jsme labradorku Sindinku, čivavu Nikytku. To by nám snad mohlo stačit, ale znáte českou povahu, papírového psa a zadarmo! To nemůžeme odmítnout!
A tak se stalo, že k nám v únoru roku 2018 přicestovala kurýrní službou, musím podotknout že profesionální, v naprostém pořádku, naše Dixinka. Na to nikdy nezapomenu, bylo po 22.30, tma, děti ani Pavel se nedočkali a před domem zastavilo auto, vysloupil pán, předal mi nohatou, chlupatou kuličku s šťastně vrtějícím ocáskem. A bylo to, stačil jeden pohled, dotek a měla mě, tak heboučká,měkoučká a ten zářivý kukuč. Škoda že se jí Sindinka nedočkala, po krátké nečekané nemoci v listopadu zemřela. Určitě by se kamarádily.
Musím říct, že portík patří určitě mezi nejlepší plemena, je vážně moc chytrý, hodný, řekla bych i snadno cvičitelný, s jakou lehkostí se naučila různé povely, od základních až po válení sudů, otočku, highfive a to bez cvičáku. Cvičila jsem doma sama, neříkám že profesionálně, ale ostudu mi nedělá. Vždycky jsem měla sen chovat psy, ale nikdy mě nenapadlo jak je to složitá cesta. Legálně, papírově, podle předpisů a protokolů.
Dixince byly už dva roky, když jsem to začala vzdávat, vyšetření a výstavy, nevyznala jsem se v tom, z internetu jsem to nechápala FCI, ČMKU, ČMKJ, CAC, V1,DKK, Pedigree pasport a kdoví co ječtě za zkratky . To nedám, říkala jsem si. Nebyl nikdo kdo by mi poradil, když si koupíte štěňátko od českého chovatele tak vám s tím pomůže, ale mamka o tom nic nevěděla, v Irsku to je jinak, máte papírovou fenu a papírového psa a je to. Založíte chovku a máte papírové štěňátka. U nás to je složitější , zakládáme si na kvalitě. Jak se jedná o zdravotní testy tak výstavy krásy. Zkrátka už jsem v to nevěřila, už jsem ji objednala na ostříhání.
A nakonec? To nevymyslíš, začala jsem věřit na osud. Šíma hrál závodně basketbal, já pro něj po tréninku jezdila a tak jednoho odpoledne jsem vzala Dixinku sebou, chtěla jet, skočila mi do auta, tak co? Nevadí. Pojede se mnou. Vyskočila mi před sportovní halou na parkovišti, že mu půjdeme naproti a zrovna jelo okolo auto, přibrzdilo,lidi po nás koukali , ale jeli dál. Po chvíli se zastavilo a vyběhla paní, přiběhla k nám a ptá se, to je Portugalský vodní pes? Daly jsme se do hovoru, já ji vyprávěla o mých starostech a ona o své chovné stanice, chová Australské pastevecké psy. Povzbuzovala mě ať to nevzdávám. Potom odjeli. Druhý den telefon, cizí číslo. Volá neznáma paní, že si sehnala na mě číslo, přes trenéra, že spolu kluci hrají a že mi pomůže , ať to nevzdávám, že by to byla škoda. Osud zasáhl. Moc děkuji Ester Jetmarové za všechno co pro mě udělala, podržela mě, pomohla. Děkuji Ester A tak jsme tu. Začínáme, postupně, nabíráme zkušenosti a moc děkujeme všem kteří nám pomáhají. Moc děkujeme za přízeň.